Anička Marešová

Dovolte mi dnes představit olympioničku z roku 1976, paní Annu Marešovou. Několik krátkých setkání s ní mi signalizovalo, že jde o velice sympatickou a příjemnou dámu. A povídání s ní mě přesvědčilo, že první dojem byl správný.
Paní Anna Marešová začala se svým olympijským sportem – veslováním - relativně pozdě, v jejích 18ti letech. Pochází, jak sama říká, z nesportovní rodiny, takže myšlenka přihlásit se na inzerát do veslařského klubu Slavia Praha, kolem kterého denně chodila do školy, byl nápad spíš impulzivní, než nějak promyšlený nebo cílený. Přesto se však poměrně záhy dostala do reprezentačního družstva. Jezdila především samostatně na skifu, případně dvojksifu, ale podle požadavku trenéra a reprezentace i jiné disciplíny.

Pokud se mám dostat k výše zmiňované olympiádě v roce 1976, musím krátce přiblížit asi 12 let její kariéry, během které ji většinou trénoval úžasný člověk a skvělý trenér Ing. Oldřich Václavík, který v roli trenéra působí ve VK Slavia dosud. Během své kariéry se na domácích vrcholných soutěžích stala vícekrát Mistrem republiky, zúčastnila se mnoha mezinárodních regat, Mistrovství Evropy v Kodani (Dánsko), Mistrovství Evropy v Brandenburgu (bývalé NDR) a Mistrovství světa v Nottinghamu (Anglie).
A veslařský klub jí dopřál nejen sportovní úspěchy, ale také lásku.  Poznala zde svého manžela Cyrila, který se také věnoval veslování. Spolu vychovali dvě děti, syna Jindru a dceru Danielu, které s rodiči absolvovaly mnoho tréninků u vody. Nebylo ale možné propojit sportovní kariéry obou rodičů a zároveň výchovu dvou dětí. Proto se dohodli, že tatínek se bude věnovat hlavně rodině a maminka sportu. Přesto ale, v době přípravy na zmiňovanou olympiádu, převzal manžel i roli osobního trenéra.
Pokusím se vám nyní alespoň trochu nastínit atmosféru, která na Letních olympijských hrách vládla tak, jak mi jí Anička nadšeně popisovala. Představte si Kanadu, Montreal, rok 1976. Olympijská vesnička byla tvořená dvěma obrovskými budovami ve tvaru pyramid (v důsledku útoku na izraelské sportovce během předchozích her obehnaná vysokým plotem a hlídaná ozbrojenou stráží), na dohled od nového stadionu, uprostřed nádherné přírody. V blízkosti veslařské dráhy se nacházel ještě „pozůstatek“ po nedávné světové výstavě a shodou okolností český pavilon byl ještě aktivní. České písně a tance, spousta českých emigrantů, kteří se sem sjeli, to vše doladilo již tak báječnou atmosféru tohoto svátku všech sportovců. Navíc jde o první (!) LOH, kdy se ženy ve veslování vůbec představily. Anna Marešová jela na párové čtyřce s kormidelníkem. Nepodařilo se jim obsadit medailové pozice, dojely však na krásném 5. místě. V silné konkurenci „veslařských velmocí“ jde o obrovský úspěch.   Zvlášť s ohledem na to, že pro Annu znamenala účast na olympiádě skutečným vrcholem její sportovní kariéry. Veslaři přijeli do Montrealu s dostatečným předstihem kvůli aklimatizaci. A díky tomu měli možnost prožít zahajovací ceremoniál. Pro sportovce, jejichž závody v domácím prostředí nebývají obvykle tak hojně navštěvovány, šlo o obrovský zážitek. Rok 1976 je pro Annu Marešovou spjat ještě s dalším významným sportovním oceněním, kdy byla za své úspěchy odměněna titulem Mistr sportu.
Po olympiádě následujícího roku se zúčastnila ještě MS v Amsterodamu. Byl to však již poslední významný závod její sportovní kariéry. Její působení ve světě sportu bylo oceněno také pamětní medailí za zásluhy o rozvoj veslařského sportu. Po 13 letech úspěšné sportovní kariéry se však rozhodla naplno věnovat dětem a rodině. Ani ona, ani manžel Cyril, již ve sportu nepokračovali. Z jejich dvou dětí se rozhodl syn Jindra pro moderní pětiboj. Zároveň také působil jako člen vodní záchranné služby, takže svým způsobem u vody zůstal a navíc byl přítomen i některým veslařským závodům, i když „jen“ jako záchranář.
Ačkoliv Marešovi jsou rodina původem z Prahy, přesto se před několika lety rozhodli pro bydlení ve Staré Huti. Učarovala jim místní příroda a atmosféra, když přijeli navštívit přátele, kteří si zde postavili rodinný domek. Rozhodli se tady zůstat a v roce 2005 se zde usídlili natrvalo. Dokonce s sebou přistěhovali i maminku Aničky, paní Švarcovou, která se v prosinci loňského roku dožila úctyhodného věku 90 let a do konce svého života naplno užívala zdejší přírodu. Přestože Marešovým občas Praha chybí, domů, do Staré Huti, se vždy z každé návštěvy velkoměsta rádi vrací. Využívají všechny možnosti, které jim naše obec a okolí nabízí, a účastní se akcí, divadelních představení, posezení. A právě díky Pouťovému posezení se také Anna Marešová setkala s Janou Pechanovou, kterou obdivuje a velice jí fandí, osobně.

Aničko, moc děkuji za příjemné povídání!
Marie Guillenová